Další zajímavosti

V římských lázních se prováděla, dnes velmi populární, depilace celého těla, a to buď chemicky – arzenovou leptavou pastou, náplastí z pryskyřice, pinzetou nebo odíráním kůže sicilskou pemzou.

V lázních se také pamatovalo na rozsáhlé klozety – latríny s množstvím kruhových sedátek vedle sebe, které umožňovaly družné posezení, jak tehdy bylo zvykem.

Původní pruderii Římanů v koupelích záhy vystřídala nenucenost ve svlékání a v obnažování těla, jak tomu bylo v Řecku, až došlo i ke společným koupelím mužů a žen. Občasné verdikty císařů zamezovaly těmto zvyklostem vždy jen dočasně. Císař Héliogabalus ještě nemravy toleroval, zatímco císařové Hadrianus, Marcus Arelius a Alexander Severus již společné koupání mužů a žen zakazovali.

Lázně byly většinou velkoryse architektonicky řešeny a splňovaly veškeré nároky na účelnost a hlavně přepych. Základní stavba byla cihlová, stěny a bazény byly vyloženy mramorem, žulou a zdobeny uměleckými freskami, podlahy a stěny mozaikami. V lázních se mohlo koupat až několik tisíc osob najednou.

Seneca prohlásil, že se cítí chudý a malý, pokud se stěny v lázních nelesknou mramorem. Sabina Poppaea, druhá manželka císaře Nerona, zvyšovala své půvaby pravidelnými koupelemi v oslím mléce. Římský satirik Iuvenalis zaznamenal, že i na cestách a ve vyhnanství byla provázena stádem pěti set oslic. Koupele v mléce byly i později velmi oblíbené ve šlechtických kruzích. Císaři Konstantinovi a francouzskému králi Ludvíku XI. byly doporučovány koupele v krvi jako lék proti vyrážkám a lepře. K léčbě se používalo v minulosti i obyčejné hlíny, nejčastěji jílu. Ve středověku se souchotinářům dávaly na prsa sáčky s hlínou pocházející ze hřbitova.

V Polsku se nemocní zakopávali po krk do hlíny v očekávání, že země vytáhne nemoc.

Za mimořádně léčivé se považovalo bláto z pařížských ulic, které obsahovalo příměsi železa z koňských kopyt.

V Norsku se k většímu podráždění kůže u periferních obrn podávaly zábaly z mořského bahna obohaceného pálivými medúzami.

Japoncům byla obliba lázní a smysl pro čistotu vlastní již v minulosti. Se zdvořilým odporem dodnes konstatují, jak se Evropané koupou nehygienicky ve své vlastní špíně ve vaně. Japonci totiž horké koupele používali spíše pro zahřátí a zlepšení kondice a nikoliv pro mytí. Před koupelí se vždy přepečlivě umyli.

Rytíři a trubadúři se koupali ve vanách ve vodě zasypávané květy za asistence sličných dívek.

Vznešené dámy ve středověku užívaly koupelí, obdivovány galantními diváky a hudebníky, kteří jim hrávali na loutny, flétny a šalmaje.

Koupelny bohatých měšťanů představovaly salon domu, kam se vodili hosté, aby zde v družné zábavě poseděli s hostitelem ve vaně, popili a vydatně pojedli.

Někteří rafinovaní zbohatlíci měli dokonce vany houpací, které byly upoutány řetězy na závěsném lešení.

V lidové medicíně se tradovaly tzv. mravenčí koupele – mraveniště se nasypalo do pytle, ten se spařil vodou nebo lihem a výluh se aplikoval jako dráždivá koupel revmatikům.