Tolik možná strohá, ale vyčerpávající definice pro nauku, která nás informuje o tom, jak poskytnout tělu nejen očistný účinek koupele, ale jak navíc využít terapeutické vlastnosti léčivých vod.

Voda, jakožto základ života, byla vždy nerozlučně spjata s lidskou kulturou. Již odedávna se tekoucí voda i prameny čisté vody těšily velké vážnosti a úctě. Koupele měly často v jednotlivých náboženstvích podobu očistných rituálů, které člověka očišťovaly nejen fyzicky, ale i duševně. Lázeň byla například povinnou součástí předsvatebního ceremoniálu židovských nevěst nebo zkouškou v obřadech zasvěcování Keltů. Léčivé účinky vodních pramenů znali a využívali lidé již od nepaměti.

Také v mnoha zemích Blízkého a Středního východu byly již ve starověku koupele a lázně běžné. Na Středním východě používali významní šlechtici koupelí i na cestách. Jejich velbloudi dopravovali přenosné dřevěné vany. Vojáci v poli si u vody vykopávali v hlíně jámy, které vyložili dřevem a rohožemi a naplňovali teplou vodou ke koupeli. V Byzanci a na východě panoval daleko větší komfort denního života než tomu bylo v Evropě. Tato úroveň stejně jako orientální lázně vstoupila do povědomí Středoevropanů na přelomu 11. a 12. století díky prvním křížovým výpravám. Špinaví a zavšivení šlechtici a jejich žoldnéři, kteří přišli osvobozovat Jeruzalém, se zde setkali s čistotnými národy, které se myly a převlékaly, měly vysokou úroveň hygieny i vysoký životní standard, který byl patrný na ušlechtilých textiliích, voňavkách, rafinovaných jídlech i příborech. A tak není divu, že ti co přežili a vrátili se domů začali pomýšlet na modernizaci a zlepšování své životní úrovně, včetně koupelí.

Starověká znalost léčivých účinků některých pramenů a znalost balneologie nikdy nezmizela ze světa úplně. Staří učenci se v 16. století vraceli k léčivým účinkům minerálních vod i vody samotné.

Období renesance k tomu bylo jako stvořené – učenci se vraceli k experimentální vědě, měli zájem o člověka a jeho anatomii. Lékaři si všímali, jak se pacient stravuje, doporučovali mu pohyb a cvičení a předepisovali léčebné koupele. Předpisy na celou léčebnou kúru zněly na 100, ale i 200 hodin koupelí! Chudí lidé se snažili ušetřit a tak absolvovali celou kúru, aniž by vylezli z vody.

To mělo za následky nejrůznější vyrážky, které se však vůbec nepovažovaly za nepříjemnou komplikaci, ba naopak vyrážka patřila k rituálu lázní a byla do určité míry vlastním cílem léčby. Věřilo se, že mokvání kůže je dalším projevem očisty těla.